Peněz je vždycky málo. Kdo vám tvrdí, že jich má málo, jich má docela dost, ale to vám samozřejmě neřekne, protože potom by musel říci, že má dost a to vždycky zavání. Byť je to logika ad absurdum, mohli bychom jí subsumovat na stát. Neustále se říká, jak je málo peněz. Byť žijeme z dluhu a dlouho ještě budeme, tedy dokud bude v čele státu podnikatel, peněz tak nějak neubývá, ba naopak vždycky se vybere více než předešlý rok – ekonomika roste. Ale s tím jak ekonomika roste, připravujeme se nejen na recesi, ale na rostoucí počet stárnoucí populace.
A především pojišťovny již nyní chystají velké plány – například omezí peníze, které potečou do paliativní péče, do pojištění rizikových sportů apod. Všechny tyto položky, které sice nezabírají nejvíce případů, ale za to podstatnou část financí, se tak nějak chystáme „vypustit“ – jakože umírající lidé neexistují nebo že nebezpečné sporty si nezasluhují pojištění.
Proč je umírání tabu a péče o umírající také?
Byť existuje spousta neziskovek jako Cesta domů apod., které se zabývají paliativní léčbou a péčí v poslední fázi života, stále je toto téma opředeno mlhou, přes kterou je těžké prohlédnout. Kdo by přes ní také chtěl hledět na umírající lidi v agónii? Jenomže zavírat před tou realitou oči není tím nejvhodnějším řešením. Je to podnět proto, aby se naopak zvedly finance, které tečou do tohoto „odvětví“ pojištění. Pojišťovna nemusí hradit všechno, měla by ale podstatně přispět.
Nebezpečné sporty
Samozřejmě, šílenec by pojišťoval lidi, kteří se vydávají na stezky, kde se nevrátí polovina návštěvníků atd., ale nebudeme si nalhávat, realita je taková, že se smrťák stane málokdy. Pakliže se stane, tak pojišťovna nemá co řešit. A to, co se stane na takových „cestách“ a při takových aktivitách, není o nic horší jako normální zranění každého dne. Takže jestli hledáte pojišťění pro takovéto aktivity, hledejte rychle, protože se může stát, že za chvíli nikdo s nikým nic nepodepíše. by mohl stále zachraňovat životy, vše je jen otázkou peněz.